Modlitba zní „Děkuji“

Minulé psaní končilo výzvou k vám, čtenářům, k sepsání 101 denních radostí. Zkusili jste si je napsat? Jaké to bylo? Co jste zjistili? Ano, jsem zvídavá a někdy i zvědavá. Přiznávám, máte pravdu. Navíc si přeji, abyste se mi ozvali a napsali, co jste objevili.

Relativně často v rámci koučovaní používám metodu s názvem Deníček díků. Sama jsem si ji vyzkoušela a funguje mi. Prošla jsem si časem jejího odmítání, přijímání i oslavování. Pomohla mi objevit a pochopit více samu sebe. Metoda je to vskutku kouzelná a jednoduchá. Spočívá v tom, že si zakoupíte libovolný deníček a na závěr každého dne do něj vepíšete tři poděkování sami sobě.

Začala jsem koupí klasického zápisníčku pro prvňáčky. Avšak záhy jsem zjistila, že mi nevyhovuje. Zakoupila jsem deník nový, patřičně jsem jej „vytunila“ (nazdobila obal) a začala jsem znovu. Začátky byly krušné, zápisky byly strohé: 8. 4. snídaně s mužem, ochota kamarádky, pochvala od kamarádky, 9. 4. pohled od rodičů, koncert dcery, místo na parkování ve městě. Takto stroze jsem pokračovala téměř měsíc. Poděkování mne samé k sobě mi nešlo z duše, nešlo z úst. Záznamy prvních 20 dnů mi jasně ukázaly, co je třeba řešit. Rozhodla jsem se
změnit své vnitřní nastavení a odhodlala se svůj postoj měnit. Uvědomila jsem si, jak často děkuji lidem kolem sebe, blízkým, i těm neznámým, avšak sobě neříkám nic.

Záznam z 28. 4. již zní: „Děkuju si, že už vím, že si mám děkovat, díky za to poznání, děkuji si za každé díky, které si řeknu a projevím vůči sobě“. Každý řádek v deníčku od té chvíle je nadepsaný slůvkem díky, děkuji. Stal se zázrak, událo se kouzlo. Svět kolem mne se začal polehoučku, zvolna proměňovat. Přestala jsem bezmyšlenkovitě děkovat. Začala jsem slůvko děkuji používat vědomě, s obsahem, s pohledem do očí člověku, kterému patří. Díky této změně jsem si uvědomila, kolik je v mém životě radosti, jak je bohatý a plný lásky. Kolik báječných
lidí mám kolem sebe.

Pro dokreslení předkládám jeden příběh z nedávna: V jednom splašeném dni, kdy mne stále předbíhaly hodinové ručičky, jsem ujížděla do obchodního centra koupit kamarádovi chlazený jogurt. Krabičku s dobrotami jsem ve spěchu položila na střechu auta. Sedla jsem za volant a vyrazila z podzemních garáží. Kličkovala jsem městem a v hlavě měla vír myšlenek, co všechno mám toho dne ještě stihnout.
Na čtvrtých semaforech mne zastavila červená. Při čekání na zelenou ke mně přiběhl řidič z auta stojícího za mnou a krabičku mi ze střechy podal. Málem mi vypadly oči z důlků, zdvořile jsem poděkovala a při opouštění křižovatky jsem hodného řidiče zdravila zdviženým palcem. Smála jsem se a děkovala nejen jemu. Děkovala jsem sobě, že jsem jela po městě klidně a spořádaně. Děkovala jsem krabičce s jogurtem, že se důkladně přidržovala na střeše. Raději jsem nedomýšlela, co se mohlo stát, kdyby se odpoutala a vydala se do světa. Rozesmátá jsem přišla na návštěvu do nemocnice a svým smíchem nakazila i kamaráda, který se už těšil na svůj jogurt. Na chvíli jsme tak spolu opustili zdi nemocničního oddělení. Díky, že jsem měla tak ztřeštěný den a byla tak roztržitá. Díky, za dobrého muže, který dárek zachránil před zkázou. Díky kamarádovi za jeho smích, je mi potvrzením, že i ve dnech, kdy sami sebe potkáváme ve dveřích, stojí za to se hecnout.

Slova díků sobě, svým myšlenkám, svému tělu či svým činům jsou projevem zdravé lásky k sobě. Díky každodennímu poděkování na konci dne před ulehnutím víme, jaký radostný a krásný den jsme prožili a můžeme se těšit na den příští.

Chcete také mít svůj deníček díků? Je to jednoduché, až půjdete do města, kupte si sešit a večer než půjdete spát, začněte psát.
Dovolte mi závěrem citovat velkého učitele a moudrého čínského muže Lao-c’:

„Povinnost bez lásky činí mrzutým,
zodpovědnost bez lásky činí bezohledným,
spravedlnost bez lásky činí tvrdým,
pravda bez lásky činí vychytralým,
laskavost bez lásky činí malicherným,
znalost bez lásky činí neústupným,
vlastnictví bez lásky činí lakomým,
víra v cokoli bez lásky činí fanatickým.“

Už jsem zase zvídavě zvědavá. Pokud se chcete o svůj Deníček díků nebo cokoli jiného podělit, neváhejte mi napsat e-mail, adresa kouc@ivakufr.cz je tu pro vás, trpělivě čeká na vaše slova a myšlenky.

Iva Kufr

 

Ivě Kufr

Pracuji jako koučka a při práci s klienty si každý den uvědomuji důležitost kvalitních mezilidských vztahů, zejména láskyplného vztahu člověka k sobě, a také vliv emocí na naše zdraví. Propojuji své životní zkušenosti a metody koučování s cílem zlepšování duševní, duchovní a tělesné kondice. Při práci využívám praktická cvičení kultivace životní energie, dechová a relaxační cvičení, různé metody meditací, uvolňování, harmonizace a sebepoznání. Moje motto zní „Radost v životě, život v radosti.“

www.ivakufr.cz, (kouc@ivakufr.cz)